Co rok 2017 dal a vzal... aneb malé ohlédnutí

Milí přátelé!

Zdá se to neuvěřitelné, ale před několika desítkami hodin jsme vstoupili do roku 2018! Doufám, že pro Vás následujících dvanáct měsíců bude krásných a šťastných. Přeju Vám hlavně ZDRAVÍ, štěstí, lásku a dost síly na to, postavit se všem případným problémům, které jistě přijdou... protože myslet si, že vše bude jen krásné, by bylo naivní...

Přátelé, dovolte mi ohlédnout se za rokem právě uplynulým, tedy za rokem 2017. Budu-li mluvit pouze za sebe, byl to rok plný zoufalství a bolesti, ale také rok, kdy jsem naplno pocítila sílu přátelství - toho skutečného. V průběhu uplynulých dvanácti měsíců jsem se přesvědčila, že navzdory všem vztahovým problémům, jsem si životního parťáka nemohla vybrat lépe. V práci jsem povýšila a úspěšně buduju svou pozici a postavení. Stále mě totiž to, co dělám, neskutečně baví a ke každému úkolu přistupuju s nadšením a pokorou. To je také můj recept na úspěch - prostě pracujte s nasazením, dělejte to nejlepší, co v dané chvíli můžete - a výsledky se dostaví... :-)

Ta největší rána přišla v loňském roce na přelomu zimy a jara - na blogu jsem o tom psala. Článek si můžete přečíst ZDE. 

Bohužel i přesto, že vše vypadalo dobře, můj milovaný tchán na konci loňského března zemřel. S nemocemi se pral jako lev, ale na zápal plic mu síly nestačily. Byli jsme spolu téměř do jeho posledního vydechnutí, a přestože osud si s ním krutě zahrál, ten člověk odcházel jako hrdina s hlavou vztyčenou. Dost dlouho jsem si myslela, že za hrdinství se dá považovat třeba návštěva zubaře, nebo setkání s někým, koho opravdu nemáte rádi... omyl, přátelé. :-) Hrdinství je, když dokážete hledět smrti do tváře - nerezignovaně, ale s absolutním klidem a bez špetky strachu.

Aniž by si to můj tchán uvědomil, stal se pro mě v posledních dnech života velkou inspirací a vzorem. A přestože od jeho smrti uplynula už řada měsíců, myslím na něho každý den. Věřím, že neodešel nikam daleko a že nad námi stále drží ochrannou ruku. 

Ovšem smířit se s jeho smrtí bylo těžké - poprvé v životě jsem pro někoho skutečně truchlila. Poprvé v životě jsem pocítila tu tíhu zoufalství a žalu. První týden po tchánově smrti - ve chvíli, kdy jsme vybavili pohřeb - jsem přestala existovat. Několik dní jsem jen seděla, zírala do prázdna a brečela. V lepším případě seděla, zírala do prázdna, pila kafe a brečela. Nepracovala jsem, nevenčila psa, nenakupovala. Prostě jsem chtěla být sama a bylo mi všechno jedno. 

Ale jak známo lidský duch je nezdolný, a tak i já jsem musela jít dál. Pomohla mi především milovaná práce a trpělivé uši kamarádek, kterým nebylo zatěžko rozebírat se mnou několik týdnů jedno a to samé dokola... 

Čas to trochu zahojil. Zažila jsem krásný veletrh Svět knihy, na který jsem v roce 2017 zavítala už potřetí. Poznala jsem spoustu nových lidí - třeba Janičku a Verunku z blogu KNIHY NA CESTÁCH. Holky jsou obě úžasné. Blog KNIHY NA CESTÁCH najdete TADY. 

V roce 2017 jsme se Šárkou Fofoňkovou nadále rozvíjely náš vztah - naše skvělé přátelství, které je pro mě osobně neskutečně cenné. Realizovaly jsme se Šárkou několik výletů po Praze a darovaly jedna druhé několik knih. Šárka dokonce  v létě přijela na víkend k nám do Roudnice a troufám si říct, že jsme si to obě užily. Věřím, že se budeme stejně intenzivně přátelit i v letošním roce a už teď se na to těším. Mám tě moc ráda, Šári. (Šárka má svůj blog MŮJ KNIŽNÍ RÁJ - podívat se na něj můžete ZDE.)

V roce 2017 jsem také získala dva skvělé přátele - ženu a muže - kteří mi nabídli to, co mi dosud celý život scházelo - pocit rodinného zázemí a sounáležitosti. Dodnes si myslím (a myslet si to hned tak nepřestanu), že to zařídil tchán, protože si tam nahoře vyčítá, že mě opustil, když slíbil, že zůstane. Ale já se nezlobím, Jiříku. Vím, že jsi musel jít. Jen nevím, proč tak brzy. 

V roce 2017 jsem také vůbec poprvé navštívila Knižní veletrh v Havlíčkově Brodě. V doprovodu Šárky Fofoňkové jsem prožila nádherný víkend plný knih, dobré kávy a jídla - doufám, že to letos zopakujeme. 

V roce 2017 jsem také začala natáčet videa na youtube. Jistě, nejsou rozhodně to nejlepší, co můžete na internetu vidět, ale já jsem s nimi spokojená a věřím, že se letos zase o chlup zlepším. 

V roce 2017 můj milovaný mladší brácha nastoupil na nejprestižnější školu ve městě a ve své třídě patří k pětici vůbec nejlepších žáků. Jsem na něho velice hrdá a držím mu všechny pěsti pro štěstí. 

V roce 2017 jsem prožila své zatím nejkrásnější Vánoce v životě... myslím, že to bylo tím, že tentokrát jsme si nedělali žádné násilí. Prostě jsme to nechali jen tak plout... což v praxi znamená, že na Štědrý den jsem vstávala v 11 dopoledne a večeřeli jsme v půl sedmé večer. Vypustila jsem tentokrát všechny vánoční zvyky, které mám sice ráda, ale mého muže jen stresují, a raději se spojila (po telefonu, skypeu či e-mailem) se svojí rodinou a s lidmi, které mám ráda. Zašla jsem za sousedkou přes chodbu, která je už stará a která žije sama. Na Boží hod jsme šli na procházku po vánočně vyzdobeném městě. Celé tři sváteční dny jsem zobala cukroví a střídavě četla a dívala se na pohádky. Neuklízela jsem a vstávala jsem pozdě. Svému muži jsem několikrát řekla, že ho miluju. Zašla jsem za svými novými přáteli (těmi, o kterých jsem psala výše) a na Štěpána jsme šli na návštěvu my k nim. Byla pohoda, klid a mír, čehož bych se chtěla držet i v následujících letech. 

Tak tedy, to byl můj rok 2017 v kostce. Pokud jste vydrželi a došli až sem, děkuji! Pokud se rozhodnete Knižní večírek sledovat na facebooku, podívejte se ZDE. Youtube kanál najdete TADY. 

Děkuji za pozornost a mějte se celý rok krásně!